Desatero promarněného života

Je to smutné, ale je to tak. Spousta lidí nežije skutečný život. Celý jejich svět tvoří pouze myšlenky o něm. A proto pořád trpí. Přitom vše začne být krásné, když pochopíme, že veškerou moc máme sami a sami si volíme, jestli budeme žít v ráji, nebo pekle. Pokud chcete svůj život vidět z lepší perspektivy, zbavte se zlozvyků, kterými se omezujete. Nebo ho celý promarněte…

Desatero promarněného života

1. Neustále přemýšlejte nad tím, co bylo. Tahejte si životem, jako vězni kouli u nohy, všechny křivdy, trápení, pomluvy, podvody, která vám někdo včera, minulý měsíc, rok, v dětství či snad vašemu pradědovi, uštědřil. Trestáte jenom sami sebe. Odpuštěním se stáváte vyrovnanějším, silnějším a šťastnějším člověkem. Vyzkoušejte si to.

2. Plánujte si, co se přesně stane.  A hlavně důkladně promyslete všechny katastrofické scénáře. Plačte nad rozbitým počítačem, který jste ještě nekoupili, děste se toho, kdo vám ho opraví, kde budete shánět nový a vezmete na něj peníze. Omezujte se svou přesnou ideou o budoucím okamžiku, který, i když bude příjemný, tím ztratí mnoho ze svých půvabů. Zaslepení pouze jednou vidinou lehce přehlédneme spoustu dalších krás a příležitostí. Život je bez jiskry, když se jím nenecháme překvapit.

3. Myslete na to, co si asi mysleli, myslí a budou o vás myslet druzí. Lidé, kterým jste úplně jedno, nebo vás sice mají rádi, ale dívají se na vás svýma očima a nutí vám jejich představu o vašem životě. Vyslechněte je, rozšiřte si svůj pohled o další úhel, ale rozhodujte se podle sebe. Nikdo z nich nemá právo mít moc nad vašim životem. Žijete sami za sebe.

4. Chovejte se podle toho, co si myslíte, že druzí ocení. A pak bědujte, jací jsou nevděčníci, využívají nebo omezují vás, chudáka. Ano, to opravdu jste, ale proto, že jste se do této role pasovali vy sami. Vy jste se rozhodli, vy jste se tak zachovali. Dělejte druhým radost do té míry, kdy to bude dělat radost vám.

5. Přemýšlejte o druhých. Co by měli, mohli udělat, jací by měli být. A pak se rozčilujte nad tím, že dělají podle sebe. A proč by neměli? Každý má nárok na svou vlastní cestu a vlastní lekce. Pokud nám na někom záleží, pomozme, poraďme, podpořme. Ale pouze tehdy, když o to dotyčný má opravdu zájem.

6. Řešte problémy, které se vás netýkají.  Politiky, „celebrity“, počasí, rakovinu paní XY z Horní Lhoty, utopená koťata u sousedů. Ano, je to smutné, strašné, ale když s tím nic nenaděláte a vidíte pak kolem sebe tím pádem tolik zmaru, nedivte se, že jste demotivovaní dělat rozhodnutí, která dokáží změnit váš život, svět. Řešte pouze to, co nějakým způsobem chcete a můžete sami ovlivnit. Budete na sebe hrdí.

7. Podceňujte se. Myslíte si, že jste škaredí? Tlustí? Neschopní? Pak jste. Protože jste tuto myšlenku o sobě přijali a šíříte ji do okolí. Myslíte si, že se nikdy nemůžete naučit anglicky? Řídit letadlo? Zaběhnout maraton? Pak to skutečně nedokážete. Všechny limity jsou pouze ve vaší hlavě. Život má jen takové hranice, jaké mu sami přidělíme. Překonejte sami sebe.

8. Vyčítejte si chyby. Někdy se nám podaří udělat věci, na něž nejsme hrdí. Tak se z nich poučme. Tím se z nich mávnutím kouzelného proutku stanou příležitosti, které náš život posouvají dál, dělají z nás moudřejšího člověka. Není to úžasné?

9. Litujte se. Když se budeme litovat, přijmeme zbytečně tvrzení, že se nám či našim blízkým stala ujma, je to s námi zlé a před námi je problém. Ale v životě na nás nečekají problémy, jen příležitosti. Povzbuďme se do nich. To nám dá daleko víc síly a energie, než soustrastné pohledy, ufňukané rozhovory a lítost.     

10. Neděkujte. Naučili jsme se z okolí nasávat spíše problémy, než lásku. Přestáváme vnímat, co hezkého kolem nás je a je schopné nám udělat radost. Už nedokážeme ocenit půvab maličkostí, přehlížíme je, bereme jako samozřejmost. Buďte vděční za vše, co dostanete. Úsměv, dobrý oběd, práci, děti, přátele, manžela, zdraví, zelenou na křižovatce, volné místo ve vlaku. A neustále si to připomínejte. Váš život je krásný. Naučte se to vidět.

Umíte skutečně žít?

Když jsem dnes posouvala ručičku u hodin, začala jsem přemýšlet nad tím, co znamená čas. Jaká je jeho hodnota a smysl? Proč mu vlastně bezmezně podřizujeme své životy?

Čekáme, až bijící hodiny oznámí poledne, abychom mohli jít na oběd, nadáváme, když nám jen o minutu ujede autobus, počítáme vteřiny, abychom na Silvestra otevřeli lahev, netrpělivě čekáme, až nám bude osmnáct, abychom mohli začít řídit auto, až bude srpen a pojedeme na dovolenou, úterý, protože už budeme mít po zkoušce… A ve všech těch vteřinách, minutách, dnech, měsících a letech nám uniká přítomnost. A s ní náš skutečný život.

Neustále řešíme, co kdy bylo, pospícháme za tím, co teprve bude a přemýšlíme nad tím, co jak mohlo a mělo být. Hodinové ručičky jsou vězeňskou mříží, za kterou stojí naše srdce. Nemůže být svobodné, dokud nepochopíme, že jejich tikání je prázdné a nenaučíme se žít pro každý moment naší existence.

Hodiny ani kalendář nejsou výmyslem přírody. Nejsou přirozené. Přirozené jsou biorytmy, úkazy, objevující se v určitou dobu. Čas je měřítkem člověka. Společně jsme se domluvili, že v tenhle moment je stav, který nazýváme neděle 28. října 2012, 20 hodin 5 minut a 38 vteřin. Všemu ostatnímu je to úplně jedno. Zvířatům, květinám, vodě, obloze, Zemi i vesmíru.

Uměním života není vše stihnout ve správnou dobu. Uměním života je naučit se pohybovat mimo čas. Jedině když se tohle naučíme, poznáme jeho opravdovou krásu.

Náš zákazník, náš kapitál. Náš zaměstnanec, náš mazel

Kéž by si toto jednoduché pravidlo vzali k srdci ti, kteří vlastní vinou hořekují nad prázdným firemním měšcem a (v duchu) spílají konkurenci i nešťastnému osudu. Musí počítat s tím, že když nás rodiče naučili mluvit a Bůh, některým více, dalším méně, daroval schopnost uvažovat, budeme svůj názor na jejich produkty trousit vesele po světě. Ať už bude jejich slečna na plakátu sebeodhalenější, problematické partie služeb a kvality dmoucími silikony totiž nezakryje.

Silná vrstva reklamního make-upu má sice moc dát nějakému tomu vřídku na první pohled zaniknout. Ale z šeredné báby sebelepšíma šminkama Miss World neudělá. Leda, že byste ji celou přeoperovali a to už jsme někde jinde.

Přemýšlím nad tím třeba při placení v restauraci číšníkovi, který před chvílí asi dostal transfuzi 100procentní citrónové šťávy, když vyhazuju nepoživatelný, seč „čerstvý dalamánek z naší pekárny“, chodím reklamovat kvalitní zimní obuv obsahující v setu jako bonus i vlastní mikrobazének…

„Už nikdy více!“

Přemýšlím nad tím, když mě obsluhuje příjemná prodavačka, která jenom nepodává nebo nepostává s mobilem v ruce, když dostanu v cukrárně větší kopeček zmrzliny než velí česká norma, řidič v autobusu mi popřeje krásný den.

„Tak zase nashledanou!“

Spokojený i nespokojený zákazník o své zkušenosti mluví. Tím mluví za nás a hluboce promlouvá do položky příjem. Společně se zaměstnanci. Ti, pokud nejsou sami dobře motivovaní a vedením společnosti vhodně stimulovaní, proč by pro ně měla práce znamenat něco víc, než osm hodin které prostě pro těch pár korun od pondělí do pátku nějak přetrpí. Proč by měli pracovat lépe. Nebo vlastně alespoň dobře. Od lidí bez chuti nikdy nemůžeme čekat michelinské menu. Leda to, že nám to pěkně osolí…

Tak se o zaměstnance pěkně starejme. Že pak podají lepší výkon, což jde ruku v ruce s výkonem firmy, je jasná věc! Vždyť „šikovní mazlíčci“ vždycky přitahují pozornost.

Holt to ale bude něco stát. Třeba nějaké peníze, ale určitě čas a pozitivní přístup. Má ho management dostatek? 

Co každý skutečně má?

„Mám práci. Mám partnera. Mám dům. Mám auto. Mám dítě. Mám iPad. Mám vysokou školu. Mám nové hodinky.“ Spoustu času ve svém životě trávíme honbou za něčím, co chceme ovládat. Zvládáme pak ale sami sebe?

Žijeme ve světě, který funguje na principu vlastnictví. Ovládáme a jsme ovládáni. Posuzujeme se podle toho, co máme. Místo toho jací jsme. A právě tehdy když do svého života pouštíme myšlenku o majetku, přicházíme o něj. Pokud přistoupíme na názor, že je důležité vlastnit věci, začnou ony ve skutečnosti vlastnit nás. Proč jsme přistoupili na hru, že když chceme být někdo, musíme mít něco?

Stejné je to i v souvislosti k lidem. „Mám přítele. Mám manželku. Mám dceru.“ Skutečně? Proč si myslíme, že člověka, ke kterému máme vztah, můžeme vlastnit? Otrokářský systém odsuzujeme a přitom každodenně na ostatní uplatňujeme vlastnická práva. Jsme naštvaní, když se druhý odváží projevit vlastní postoj, vyčítáme mu, když neakceptuje na naše pravidla. Proč by měl? Vždyť víme, jak jsme vytočení, když to samé někdo zkouší na nás. Proč nemůžeme pochopit, že vztah dokáže správně fungovat pouze na principu partnerství? Uvědomění si, že přes společné prožitky jsme každý jedinečnou bytostí? 

Tak co vlastně ve svém životě skutečně máme? Odpověď je jednodušší, než by se mohlo zdát. Sami sebe. Svou osobnost, kterou místo zušlechťování ochotně měníme za snůšku krámů, titulů, rolí a věříme, že díky nim objevíme její podstatu. Jaký nesmysl. Co nám brání pochopit, že ty největší poklady nosíme v sobě?

GIGO!

„Docent statistiky nám při studiu neustále opakoval zkratku GIGO. Garbage in, garbage out. Jakmile vpustíte do výzkumu špatná data, nikdy nevytvoříte kvalitní práci,“ zaznělo během konference, které jsem se nedávno účastnila. Pravda pravdoucí. Nejen pro vědu.

Flákota, hranolky, tatarka, Cola, těstoviny v olejové lázni, tyčinka, koláč, omáčka, rohlík, smažák, salám, pivko, „jogurt“, hambáč, knedlík, zelíčko, čokoláda, taveňák… Tyto „laskominy“ se v jídelníčku našich domácností objevují čím dál pravidelněji. V ruku v ruce se zvýšeným výskytem kardiovaskulárních chorob, diabetu, rakoviny, artrózy. Obezitou a nadváhou podle Světové zdravotnické organizace trpí více než 2 miliardy lidí (což je více než podvýživou).

Profesor Štěpán Svačina z první lékařské fakulty Univerzity Karlovy prohlašuje, že zdraví ze 70 procent ovlivňují strava a pohyb a jen zhruba po 15 procentech zděděné předpoklady a kvalita zdravotní péče. Hovadina? Do benzínového motoru taky pravidelně tankujete naftu? A pak čekáte, že za vás nefunkčnost vozu mechanik jednou pro vždy vyřídí?

Ať už je vzájemný procentuální poměr jakýkoliv, musí být i podprůměrně inteligentnímu jedinci jasné, že jak se maže, tak se jede. A ono nejen, že se to často po blbé péči zastaví, ono se to ani nerozjede! Protože k takovému přístupu vychováváme naše děti. I ty české se v průzkumech svěřují, že hranolky tvoří základní stavební kámen jejich potravní pyramidy, snídaně je tabu a kdy měly k obědu zeleninovou přílohu už si nevzpomínají. 

Na obranu takového stravování často lítají argumenty ve slovech chuť, čas, cena. Chuť? Nemyslím, že pouze sůl, cukr a tuk jsou ingredience, které by měl člověk v potravě vnímat. Tento důvod bych proto přejmenovala na zvyk. A ten si můžete vybudovat i na naprosto jiných potravinách.

Málo času? Na sebe? Na společné chvíle s lidmi, které milujete? Na face to face sdílení zážitků u snídaně či večeře? Na radost z toho, že můžete ostatním připravit dobrotu? Na zdraví? Na co svůj čas tedy vlastně máte??? Nebude za tím spíše lenost nebo podlehnutí marketingovým trikům? Vážení, teplý, čerstvý a dobrý oběd bez problému připravuji do 30 minut. Nehledě na to, že díky kvalitní energii vám baterky vydrží fungovat mnohem déle.

Cena? Na první pohled občas možná trochu vyšší, ale vzhledem k výživové hodnotě, obsahu vlákniny, nepotřebujete nakupovat kvanta. Přestanete platit za vodu, éčka, sójovou mouku, zahušťovadla. A pokud budete jíst opravdu pravidelně, vyváženě, zmizí chutě na sladké, takže ušetříte i na vyprošťovacích čokoládičkách.

Život by neměla být řehole. Ať už pod patronátem sóji, nebo prorostlé krkovičky. Na svět jsme přišli sice s danou genetickou výbavou, ale jako rozdílní jedinci. Máme svoje názory, potřeby, chutě. Starejme se o ně vlastním mozkem. Pak se šance, že si do života nataháme garbage, rapidně snižuje.

Pupek pod lupou

Konečně jsem se dočkala! Po všech reklamách, na kterých se děvčátka o rozměrech opuchlé nitěnky stresují nad celulitidou, nevytvarovaným zadečkem, nedopnutými kalhotami, prázdnou push-upkou i stárnutím pleti, se před oči recipienta dostala také reklama, kde je estetickému soudu vystaven muž. Stylovou záležitost má na svědomí firma Com Plus, která prostřednictvím týdeníku Ekonom nabízí IT outsourcing.

Zdroj: Ekonom: Týdeník Hospodářských novin. Praha: Economia, a.s, 2012, LVI, č. 12. ISSN 1210-0714.

V levé části reklamy (umístěné na spodu strany 63 v rubrice automobily) se skví dominantní motiv, pointa – mužské tělo opatřené tukovým batůžkem, které si jeho nositel podrobně prohlíží lupou. Aby byla velikost pupíčku umocněna, zaujímá celou třetinu plochy a negativní dopad neutuchajícího apetitu na zdraví dokresluje umrlčí barva pokožky. „Prozkoumejte svoje rezervy… Věnujte se už jen svému businessu, starosti o IT nechte nám.“

Pánové, už je to tady! Už máte taky svoje (tukové) rezervy! Zkoumat a starat se o ně, to by měl být váš business! Šup, utíkejte domů, otevřete časopisy svých drahých poloviček, poptejte se jich na zaručenou dietu, super koktejly, zeštíhlující spodní prádlo, gely a vůbec všechny další způsoby zaručující zejména vybudování sebenenávisti k vlastnímu tělu.

Sex prodává. Touha po dokonalosti a uznání společnosti ještě víc. Nebo snad vidíte za neustálým využíváním motivu nedosažitelného a reálně neexistujícího ideálu krásy něco jiného? Proč se neustále necháváme vychovávat v nešťastného spotřebitele, hledícího na odtučněný jogurt jako na jedinou záchranu před zpackaným životem? Dámy a pánové, zahoďte lupy, pořiďte si hroší kůži a vyjděte s hlavou hrdě vztyčenou do světa. Alespoň, když už budete mít i nějaké kilo navíc, ho z tohoto úhlu neuvidíte.

Mozek v informačním kompostu

 „Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá: Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami!“ nabádal už na počátku 17. století Jan Amos Komenský. Jak dnešní, jak aktuální! Dle mého názoru je totiž jedním z axiomů soudobé společnosti dezinformovanost.

Blábol, když jsme obklopeni informačními technologiemi? Můžeme sledovat na vlastní oči on-line přenos královské svatby, státního pohřbu i hon na zabijáka? Vidět emoce lidí po tsunami, bouračce autobusu i státním převratu? Ano. A právě proto.

Co z toho, co sami víte, jste se vlastně naučili sami? Kolik z informací, které jste dnes vstřebali, byly zprávy pro vás skutečně přínosné, zajímavé a ne zbytečný balast? Od aktivního čtení knížek, které zaujaly obsahem či autorem, přemýšlení, pozorování, jsme se přesunuli k pasivnímu přihnojování se informačním kompostem. Jenže tenhle kompost má špatné složení, je prolezlý hnilobou a hlídá jej hejno dotěrných much.

Je důležité si uvědomit, že s množstvím informací, které se na nás valí, se valí i spousta chyb. Ať už v obsahu či samotném tématu, které přes gatekeepera prolezlo ven. Po každodenní kalorické bombě, zkonzumované při brouzdání servery, čtení novin, časopisů, poslechu rádia i televizního zpravodajství, je náš mozek sice nasycen, ale tyto informační kalorie jsou prázdné. Z jejich hodnoty jste schopni vyžít maximálně do druhého dne. A o to jde. Musí vás znovu někdo nakrmit.

Znáte libovolnou pranostiku? Byť se vám může zdát směšná, je to svědek vnímavosti a citlivosti našich předků, kterou měli ke svému přímému a přirozenému okolí. A co dnes? Jste schopní ještě věřit tomu, co sami zjistíte, cítíte? Nepotřebujete k tomu mít potvrzení třetí strany?

Nechci rozhodně hanit práci novinářů, vědců či PR manažerů, ale je potřeba si uvědomit, že pokud vnímáme svět přes hledáček jejich objektivu, ztrácíme schopnost a vzdáváme se možnosti vidět jej svýma očima.

Tak už mě zavřete a jděte raději ven…

Homo extremis

I základní pilíř Maslowovy pyramidy deklaruje, že bez fyziologických potřeb se člověk rozvíjet nemůže. Musíme se smířit s tím, že pro svůj život potřebujeme dýchat, spát, hýbat se, využívat pohlavních orgánů, pít a jíst. Jak moc jsme potom ještě lidmi, když se proti přirozenosti snažíme bojovat?

Z homo sapiens se vyvinul homo extremis. Dýcháme přes filtry tabákových výrobků, spánek nahrazujeme energií vecpanou do plechovky. Obyčejný pohyb už je taky nuda, takže se zavřeme do kutlochu s Orbitrekem, všemožně se snažíme překonávat světové rekordy a když nás nebaví ani jedno, tak si na ten sport alespoň vsadíme.

Při čtení magazínů by se zdálo, že kdo nesouloží jak o život, nežije – v kontrastu s pohlavní čistotou proklamovanou mnoha náboženstvími. Věta: „Jdem se napít!“ už také dostává nový rozměr. A jídlo? V současnosti velký kámen úrazu. Čtvrtina Američanů je na dietě, tři čtvrtiny trpí nadváhou nebo obezitou. Jak můžeme fungovat dobře psychicky, když tělo, domov ducha, systematicky týráme? Co může za to, že se již neumíme ovládat?

Začíná se zdát, že jsme vložili mezi slova normální a nuda rovnítko. Co není přehnané, uniká naší pozornosti. Protože nás na to nikdo neupozorní. A se zvyšujícím se počtem informací o unikátních případech se z nich stává prostý průměr. Model pro davy, který se splašenými informačními technologiemi šíří planetou.

Ubavíme se k smrti, jak napsal Postman? Pokud necháme ziskuchtivé trhovce překřičet hlas přirozeného rozumu, nic jiného nezbývá. O svůj život přijdeme stejně jako ryba konzumující žížalu na háčku. S radostí ze skvělého, avšak fatálního zážitku. Jen s tím rozdílem, že ostrý háček v puse nepovažujeme za cestu ke smutnému konci, ale příležitost, jak se stát v houfu průměrných šupináčů exkluzivnějším jedincem.