"Jak se máš?"

„Dobře.“ Opravdu! Nekecám, přísahám, konstatuju. Kdybych totiž z úst měla vypustit jediné špatné slovíčko, musela bych si nafackovat. Zaprvé proto, že si za negativní pocit můžu pouze já sama a zadruhé, že k tomu přeci v konečném důsledku nemám žádný důvod. Škoda, že nás to takhle nebere víc.

Zanalyzovala jsem, že dnes a denně jsou nosníky komunikace témata:

Co špatného se stalo (a samozřejmě to už neovlivníte nebo se vás to vůbec netýká) 

Co špatného by se mohlo jednou stát  (vašim blízkým)

Co špatného se málem kdysi stalo (samozřejmě vám)

Co kdo dělá špatně (nejoblíbenější verze, protože za každým problémem přeci vždycky stojí NĚKDO jiný)

Co je špatně (všechno)

TOHLE je špatně…

Jasně, ve svém životě musíme občas skákat přes kaluže, ale kolik lidí se v nich dokáže topit? Sami sobě přitom drží hlavu pod hladinou a odmítají se nadechnout. Proč? Protože je k tomu (nevědomky) vytrénovali doma, vycepovala společnost a sami už to vlastně jinak neumí.

Místo toho, abychom mysleli na to, co máme či bychom mohli reálně svým přičiněním mít, neustále přemíláme, co nemáme a bez vloženého úsilí mít nebudeme. Samozřejmě za to zase může NĚKDO jiný. Dovolili byste NĚKOMU jinému, cizímu, aby jen tak řídil vaše auto? Odvedl dítě do školy? Ale se svým vlastním životem to NĚKOMU neustále dovolujeme. 

Navrhuji malé cvičení. Zkuste každý den u snídaně, oběda a večeře myslet na to, co se vám podařilo, z čeho máte radost (z lidí kolem sebe, domácích mazlíčků, práce, událostí, věcí, přírody…). Klidně jen chvilku, ale nezapomeňte! Můžete si to i napsat na papírek. Já jej mám vyvěšený na lednici.  Nebojte se pousmát, uvědomit si, že v té záplavě šedi a negativního balastu máte svůj ostrůvek radosti. A on se časem rozroste v pořádný ostrov!  Jen se musíme snažit SAMI. SAMI pochopit, že svět kolem nás je jen odrazem toho, co skutečně nosíme v hlavě a srdci.

Nenechejte se utrápit. Hledejte řešení, lepší pohled na věc a nad zbytečnostmi mávněte rukou. Žádná událost nemá pouze jedno východisko, na žádnou situaci neexistuje pouze jeden pohled a „důležitá témata“ ostatních vám mohou ležet na srdci tak, jako Eskymákovi kolekce plavek pro letní sezónu. Život nás prostě zkouší, jestli si dokážeme uvědomit, že jeho smyslem je prožívat radost. Zavřete oči a hledejte ji uvnitř sebe.

Připravit. Pozóóór. Svatba

„Holky, až se budete jednou vdávat, musí to být ve školní rok! Abych mohla nechat upéct zákusky ve škole,“ vštěpovala nám maminka do hlavy už zhruba 6 let. A ten okamžik právě nastal. Jsem zasnoubená a budeme se s přítelem brát.

„Máme novinku,“ využila jsem chvíle, kdy maminka ležela na gauči a nenápadně se přiblížila se zásnubním prstýnkem k jejímu oku. Za chvíli nebylo suché. Stejně jako čelo mého drahého, který s rudou růží žádal rodiče o mou ruku. Z emocemi nabité atmosféry nás ale po chvilce probrala mámina ryze praktická poznámka: „Musíme ještě vymalovat!“

Je začátek února. Vzhledem k základnímu požadavku byl termín obřadu stanoven na druhou sobotu v září. Na tu první by totiž prázdninami rozevlátí učni napéct cukroví nestihli. I když se zdá, že je na vše dost času a mám vlastně vše vymyšleno, jsou momenty, kdy se mi odstín vlasů hrůzou svým tónem přibližuje k barvě svatebních šatů.

Třeba tehdy, když náhodou v práci zjistíte, že má být ve stejný den na malé vesnici, kde je k dispozici jen jeden rozumný prostor na hostinu, ještě jedna svatba. Rezervovat jsem ho běžela hned, jak mi autobus odpoledne otevřel na zastávce dveře. A celou cestu přemýšlela, jestli mám ještě skočit domů pro obálku, nebo něco ostřejšího, kdyby bylo potřeba u pronajímatele probudit o naši veselku větší zájem. Naštěstí to dopadlo dobře. Salonek je náš! Druhá nevěsta promine, ale musí škemrat někde jinde.

Po této aféře jsem byla obratem zamluvit raději ještě i kostel.

Co však zamluvit nemůžu, je počasí. Neustále sice všichni trousí mantru: „Nebude pršet, nebude pršet…“ Ale pokud bude, už se vidím, jak na svatebních fotografiích za sebou vláčím bahnitým chodníčkem v parku zdobenou vlečku.

Šaty jsou kapitola sama o sobě. Půjčení v salonu vyjde cca na měsíční plat, a když už mě přiotrávená paní do nějakých zašněrovala, vypadala jsem buď jako cukrová vata, oškubaná pouťová růže nebo divoženka. Tak jsem si je nakonec navrhla sama, vyčenichala šikovnou švadlenu a vložila v ni plnou důvěru při tvorbě nejdůležitějšího oděvu svého života.

Zamluvila jsem i kadeřnici, fotografku, svědkyni, kamarádky na výpomoc a sestavila speciální tým s názvem Svatební komando. Pravděpodobně nás čeká ještě boj o hudbu. Starší osazenstvo si přeje živou, ale mně se při představě na typické oslavové duo Relax dělá mírně nevolno… Nic proti elektrickým varhánkám a Mašince, ale svatební veselí si představuju trochu jinak.

„Hlavně si to užij,“ říká mi u čaje sestřenice, která se vdávala před pěti lety. „Já ještě večer před svatbou dělala papírové růže, ale jak jsem ráno vstala, nesáhla jsem na nic. Sice to párkrát trochu organizačně zaskřípalo, ale byl to jeden z nejúžasnějších dnů života.“

Děkuji za radu a už se moc těším, až se k onomu dni S přes povinnosti, plány a útrapy dopracuju. Hlavně kvůli NĚMU… NÁM… Až se ukážu v oněch bílých šatech a se sluncem v zádech, nebo deštníkem v ruce budeme odcházet od oltáře s prvním manželským polibkem na rtech. Možná je to pro mnohé dnes přežitek, zásah do svobody či kdo ví co ještě. Pro nás je to přirozená věc. Svobodu jsme doplnili o důvěru a celý svůj život o radost z toho druhého. Našli jsme v sobě kus štěstí a chceme si ho společně nést po zbytek svého života.

Desatero promarněného života

Je to smutné, ale je to tak. Spousta lidí nežije skutečný život. Celý jejich svět tvoří pouze myšlenky o něm. A proto pořád trpí. Přitom vše začne být krásné, když pochopíme, že veškerou moc máme sami a sami si volíme, jestli budeme žít v ráji, nebo pekle. Pokud chcete svůj život vidět z lepší perspektivy, zbavte se zlozvyků, kterými se omezujete. Nebo ho celý promarněte…

Desatero promarněného života

1. Neustále přemýšlejte nad tím, co bylo. Tahejte si životem, jako vězni kouli u nohy, všechny křivdy, trápení, pomluvy, podvody, která vám někdo včera, minulý měsíc, rok, v dětství či snad vašemu pradědovi, uštědřil. Trestáte jenom sami sebe. Odpuštěním se stáváte vyrovnanějším, silnějším a šťastnějším člověkem. Vyzkoušejte si to.

2. Plánujte si, co se přesně stane.  A hlavně důkladně promyslete všechny katastrofické scénáře. Plačte nad rozbitým počítačem, který jste ještě nekoupili, děste se toho, kdo vám ho opraví, kde budete shánět nový a vezmete na něj peníze. Omezujte se svou přesnou ideou o budoucím okamžiku, který, i když bude příjemný, tím ztratí mnoho ze svých půvabů. Zaslepení pouze jednou vidinou lehce přehlédneme spoustu dalších krás a příležitostí. Život je bez jiskry, když se jím nenecháme překvapit.

3. Myslete na to, co si asi mysleli, myslí a budou o vás myslet druzí. Lidé, kterým jste úplně jedno, nebo vás sice mají rádi, ale dívají se na vás svýma očima a nutí vám jejich představu o vašem životě. Vyslechněte je, rozšiřte si svůj pohled o další úhel, ale rozhodujte se podle sebe. Nikdo z nich nemá právo mít moc nad vašim životem. Žijete sami za sebe.

4. Chovejte se podle toho, co si myslíte, že druzí ocení. A pak bědujte, jací jsou nevděčníci, využívají nebo omezují vás, chudáka. Ano, to opravdu jste, ale proto, že jste se do této role pasovali vy sami. Vy jste se rozhodli, vy jste se tak zachovali. Dělejte druhým radost do té míry, kdy to bude dělat radost vám.

5. Přemýšlejte o druhých. Co by měli, mohli udělat, jací by měli být. A pak se rozčilujte nad tím, že dělají podle sebe. A proč by neměli? Každý má nárok na svou vlastní cestu a vlastní lekce. Pokud nám na někom záleží, pomozme, poraďme, podpořme. Ale pouze tehdy, když o to dotyčný má opravdu zájem.

6. Řešte problémy, které se vás netýkají.  Politiky, „celebrity“, počasí, rakovinu paní XY z Horní Lhoty, utopená koťata u sousedů. Ano, je to smutné, strašné, ale když s tím nic nenaděláte a vidíte pak kolem sebe tím pádem tolik zmaru, nedivte se, že jste demotivovaní dělat rozhodnutí, která dokáží změnit váš život, svět. Řešte pouze to, co nějakým způsobem chcete a můžete sami ovlivnit. Budete na sebe hrdí.

7. Podceňujte se. Myslíte si, že jste škaredí? Tlustí? Neschopní? Pak jste. Protože jste tuto myšlenku o sobě přijali a šíříte ji do okolí. Myslíte si, že se nikdy nemůžete naučit anglicky? Řídit letadlo? Zaběhnout maraton? Pak to skutečně nedokážete. Všechny limity jsou pouze ve vaší hlavě. Život má jen takové hranice, jaké mu sami přidělíme. Překonejte sami sebe.

8. Vyčítejte si chyby. Někdy se nám podaří udělat věci, na něž nejsme hrdí. Tak se z nich poučme. Tím se z nich mávnutím kouzelného proutku stanou příležitosti, které náš život posouvají dál, dělají z nás moudřejšího člověka. Není to úžasné?

9. Litujte se. Když se budeme litovat, přijmeme zbytečně tvrzení, že se nám či našim blízkým stala ujma, je to s námi zlé a před námi je problém. Ale v životě na nás nečekají problémy, jen příležitosti. Povzbuďme se do nich. To nám dá daleko víc síly a energie, než soustrastné pohledy, ufňukané rozhovory a lítost.     

10. Neděkujte. Naučili jsme se z okolí nasávat spíše problémy, než lásku. Přestáváme vnímat, co hezkého kolem nás je a je schopné nám udělat radost. Už nedokážeme ocenit půvab maličkostí, přehlížíme je, bereme jako samozřejmost. Buďte vděční za vše, co dostanete. Úsměv, dobrý oběd, práci, děti, přátele, manžela, zdraví, zelenou na křižovatce, volné místo ve vlaku. A neustále si to připomínejte. Váš život je krásný. Naučte se to vidět.

Umíte skutečně žít?

Když jsem dnes posouvala ručičku u hodin, začala jsem přemýšlet nad tím, co znamená čas. Jaká je jeho hodnota a smysl? Proč mu vlastně bezmezně podřizujeme své životy?

Čekáme, až bijící hodiny oznámí poledne, abychom mohli jít na oběd, nadáváme, když nám jen o minutu ujede autobus, počítáme vteřiny, abychom na Silvestra otevřeli lahev, netrpělivě čekáme, až nám bude osmnáct, abychom mohli začít řídit auto, až bude srpen a pojedeme na dovolenou, úterý, protože už budeme mít po zkoušce… A ve všech těch vteřinách, minutách, dnech, měsících a letech nám uniká přítomnost. A s ní náš skutečný život.

Neustále řešíme, co kdy bylo, pospícháme za tím, co teprve bude a přemýšlíme nad tím, co jak mohlo a mělo být. Hodinové ručičky jsou vězeňskou mříží, za kterou stojí naše srdce. Nemůže být svobodné, dokud nepochopíme, že jejich tikání je prázdné a nenaučíme se žít pro každý moment naší existence.

Hodiny ani kalendář nejsou výmyslem přírody. Nejsou přirozené. Přirozené jsou biorytmy, úkazy, objevující se v určitou dobu. Čas je měřítkem člověka. Společně jsme se domluvili, že v tenhle moment je stav, který nazýváme neděle 28. října 2012, 20 hodin 5 minut a 38 vteřin. Všemu ostatnímu je to úplně jedno. Zvířatům, květinám, vodě, obloze, Zemi i vesmíru.

Uměním života není vše stihnout ve správnou dobu. Uměním života je naučit se pohybovat mimo čas. Jedině když se tohle naučíme, poznáme jeho opravdovou krásu.

Náš zákazník, náš kapitál. Náš zaměstnanec, náš mazel

Kéž by si toto jednoduché pravidlo vzali k srdci ti, kteří vlastní vinou hořekují nad prázdným firemním měšcem a (v duchu) spílají konkurenci i nešťastnému osudu. Musí počítat s tím, že když nás rodiče naučili mluvit a Bůh, některým více, dalším méně, daroval schopnost uvažovat, budeme svůj názor na jejich produkty trousit vesele po světě. Ať už bude jejich slečna na plakátu sebeodhalenější, problematické partie služeb a kvality dmoucími silikony totiž nezakryje.

Silná vrstva reklamního make-upu má sice moc dát nějakému tomu vřídku na první pohled zaniknout. Ale z šeredné báby sebelepšíma šminkama Miss World neudělá. Leda, že byste ji celou přeoperovali a to už jsme někde jinde.

Přemýšlím nad tím třeba při placení v restauraci číšníkovi, který před chvílí asi dostal transfuzi 100procentní citrónové šťávy, když vyhazuju nepoživatelný, seč „čerstvý dalamánek z naší pekárny“, chodím reklamovat kvalitní zimní obuv obsahující v setu jako bonus i vlastní mikrobazének…

„Už nikdy více!“

Přemýšlím nad tím, když mě obsluhuje příjemná prodavačka, která jenom nepodává nebo nepostává s mobilem v ruce, když dostanu v cukrárně větší kopeček zmrzliny než velí česká norma, řidič v autobusu mi popřeje krásný den.

„Tak zase nashledanou!“

Spokojený i nespokojený zákazník o své zkušenosti mluví. Tím mluví za nás a hluboce promlouvá do položky příjem. Společně se zaměstnanci. Ti, pokud nejsou sami dobře motivovaní a vedením společnosti vhodně stimulovaní, proč by pro ně měla práce znamenat něco víc, než osm hodin které prostě pro těch pár korun od pondělí do pátku nějak přetrpí. Proč by měli pracovat lépe. Nebo vlastně alespoň dobře. Od lidí bez chuti nikdy nemůžeme čekat michelinské menu. Leda to, že nám to pěkně osolí…

Tak se o zaměstnance pěkně starejme. Že pak podají lepší výkon, což jde ruku v ruce s výkonem firmy, je jasná věc! Vždyť „šikovní mazlíčci“ vždycky přitahují pozornost.

Holt to ale bude něco stát. Třeba nějaké peníze, ale určitě čas a pozitivní přístup. Má ho management dostatek? 

Co každý skutečně má?

„Mám práci. Mám partnera. Mám dům. Mám auto. Mám dítě. Mám iPad. Mám vysokou školu. Mám nové hodinky.“ Spoustu času ve svém životě trávíme honbou za něčím, co chceme ovládat. Zvládáme pak ale sami sebe?

Žijeme ve světě, který funguje na principu vlastnictví. Ovládáme a jsme ovládáni. Posuzujeme se podle toho, co máme. Místo toho jací jsme. A právě tehdy když do svého života pouštíme myšlenku o majetku, přicházíme o něj. Pokud přistoupíme na názor, že je důležité vlastnit věci, začnou ony ve skutečnosti vlastnit nás. Proč jsme přistoupili na hru, že když chceme být někdo, musíme mít něco?

Stejné je to i v souvislosti k lidem. „Mám přítele. Mám manželku. Mám dceru.“ Skutečně? Proč si myslíme, že člověka, ke kterému máme vztah, můžeme vlastnit? Otrokářský systém odsuzujeme a přitom každodenně na ostatní uplatňujeme vlastnická práva. Jsme naštvaní, když se druhý odváží projevit vlastní postoj, vyčítáme mu, když neakceptuje na naše pravidla. Proč by měl? Vždyť víme, jak jsme vytočení, když to samé někdo zkouší na nás. Proč nemůžeme pochopit, že vztah dokáže správně fungovat pouze na principu partnerství? Uvědomění si, že přes společné prožitky jsme každý jedinečnou bytostí? 

Tak co vlastně ve svém životě skutečně máme? Odpověď je jednodušší, než by se mohlo zdát. Sami sebe. Svou osobnost, kterou místo zušlechťování ochotně měníme za snůšku krámů, titulů, rolí a věříme, že díky nim objevíme její podstatu. Jaký nesmysl. Co nám brání pochopit, že ty největší poklady nosíme v sobě?

GIGO!

„Docent statistiky nám při studiu neustále opakoval zkratku GIGO. Garbage in, garbage out. Jakmile vpustíte do výzkumu špatná data, nikdy nevytvoříte kvalitní práci,“ zaznělo během konference, které jsem se nedávno účastnila. Pravda pravdoucí. Nejen pro vědu.

Flákota, hranolky, tatarka, Cola, těstoviny v olejové lázni, tyčinka, koláč, omáčka, rohlík, smažák, salám, pivko, „jogurt“, hambáč, knedlík, zelíčko, čokoláda, taveňák… Tyto „laskominy“ se v jídelníčku našich domácností objevují čím dál pravidelněji. V ruku v ruce se zvýšeným výskytem kardiovaskulárních chorob, diabetu, rakoviny, artrózy. Obezitou a nadváhou podle Světové zdravotnické organizace trpí více než 2 miliardy lidí (což je více než podvýživou).

Profesor Štěpán Svačina z první lékařské fakulty Univerzity Karlovy prohlašuje, že zdraví ze 70 procent ovlivňují strava a pohyb a jen zhruba po 15 procentech zděděné předpoklady a kvalita zdravotní péče. Hovadina? Do benzínového motoru taky pravidelně tankujete naftu? A pak čekáte, že za vás nefunkčnost vozu mechanik jednou pro vždy vyřídí?

Ať už je vzájemný procentuální poměr jakýkoliv, musí být i podprůměrně inteligentnímu jedinci jasné, že jak se maže, tak se jede. A ono nejen, že se to často po blbé péči zastaví, ono se to ani nerozjede! Protože k takovému přístupu vychováváme naše děti. I ty české se v průzkumech svěřují, že hranolky tvoří základní stavební kámen jejich potravní pyramidy, snídaně je tabu a kdy měly k obědu zeleninovou přílohu už si nevzpomínají. 

Na obranu takového stravování často lítají argumenty ve slovech chuť, čas, cena. Chuť? Nemyslím, že pouze sůl, cukr a tuk jsou ingredience, které by měl člověk v potravě vnímat. Tento důvod bych proto přejmenovala na zvyk. A ten si můžete vybudovat i na naprosto jiných potravinách.

Málo času? Na sebe? Na společné chvíle s lidmi, které milujete? Na face to face sdílení zážitků u snídaně či večeře? Na radost z toho, že můžete ostatním připravit dobrotu? Na zdraví? Na co svůj čas tedy vlastně máte??? Nebude za tím spíše lenost nebo podlehnutí marketingovým trikům? Vážení, teplý, čerstvý a dobrý oběd bez problému připravuji do 30 minut. Nehledě na to, že díky kvalitní energii vám baterky vydrží fungovat mnohem déle.

Cena? Na první pohled občas možná trochu vyšší, ale vzhledem k výživové hodnotě, obsahu vlákniny, nepotřebujete nakupovat kvanta. Přestanete platit za vodu, éčka, sójovou mouku, zahušťovadla. A pokud budete jíst opravdu pravidelně, vyváženě, zmizí chutě na sladké, takže ušetříte i na vyprošťovacích čokoládičkách.

Život by neměla být řehole. Ať už pod patronátem sóji, nebo prorostlé krkovičky. Na svět jsme přišli sice s danou genetickou výbavou, ale jako rozdílní jedinci. Máme svoje názory, potřeby, chutě. Starejme se o ně vlastním mozkem. Pak se šance, že si do života nataháme garbage, rapidně snižuje.