Co každý skutečně má?

„Mám práci. Mám partnera. Mám dům. Mám auto. Mám dítě. Mám iPad. Mám vysokou školu. Mám nové hodinky.“ Spoustu času ve svém životě trávíme honbou za něčím, co chceme ovládat. Zvládáme pak ale sami sebe?

Žijeme ve světě, který funguje na principu vlastnictví. Ovládáme a jsme ovládáni. Posuzujeme se podle toho, co máme. Místo toho jací jsme. A právě tehdy když do svého života pouštíme myšlenku o majetku, přicházíme o něj. Pokud přistoupíme na názor, že je důležité vlastnit věci, začnou ony ve skutečnosti vlastnit nás. Proč jsme přistoupili na hru, že když chceme být někdo, musíme mít něco?

Stejné je to i v souvislosti k lidem. „Mám přítele. Mám manželku. Mám dceru.“ Skutečně? Proč si myslíme, že člověka, ke kterému máme vztah, můžeme vlastnit? Otrokářský systém odsuzujeme a přitom každodenně na ostatní uplatňujeme vlastnická práva. Jsme naštvaní, když se druhý odváží projevit vlastní postoj, vyčítáme mu, když neakceptuje na naše pravidla. Proč by měl? Vždyť víme, jak jsme vytočení, když to samé někdo zkouší na nás. Proč nemůžeme pochopit, že vztah dokáže správně fungovat pouze na principu partnerství? Uvědomění si, že přes společné prožitky jsme každý jedinečnou bytostí? 

Tak co vlastně ve svém životě skutečně máme? Odpověď je jednodušší, než by se mohlo zdát. Sami sebe. Svou osobnost, kterou místo zušlechťování ochotně měníme za snůšku krámů, titulů, rolí a věříme, že díky nim objevíme její podstatu. Jaký nesmysl. Co nám brání pochopit, že ty největší poklady nosíme v sobě?