Když jsem dnes posouvala ručičku u hodin, začala jsem přemýšlet nad tím, co znamená čas. Jaká
je jeho hodnota a smysl? Proč mu vlastně bezmezně podřizujeme své životy?
Čekáme, až bijící
hodiny oznámí poledne, abychom mohli jít na oběd, nadáváme, když nám jen o
minutu ujede autobus, počítáme vteřiny, abychom na Silvestra otevřeli lahev, netrpělivě
čekáme, až nám bude osmnáct, abychom mohli začít řídit auto, až bude srpen a
pojedeme na dovolenou, úterý, protože už budeme mít po zkoušce… A ve všech těch vteřinách, minutách, dnech, měsících a
letech nám uniká přítomnost. A s ní náš skutečný
život.
Neustále řešíme, co
kdy bylo, pospícháme za tím, co teprve bude a přemýšlíme nad tím, co jak mohlo
a mělo být. Hodinové ručičky jsou vězeňskou mříží, za kterou stojí naše srdce. Nemůže
být svobodné, dokud nepochopíme, že jejich tikání je prázdné a nenaučíme se žít
pro každý moment naší existence.
Hodiny ani kalendář
nejsou výmyslem přírody. Nejsou přirozené. Přirozené jsou biorytmy, úkazy,
objevující se v určitou dobu. Čas je měřítkem člověka. Společně jsme se
domluvili, že v tenhle moment je stav, který nazýváme neděle 28. října
2012, 20 hodin 5 minut a 38 vteřin. Všemu ostatnímu je to úplně jedno.
Zvířatům, květinám, vodě, obloze, Zemi i vesmíru.
Uměním života není vše
stihnout ve správnou dobu. Uměním života je naučit se pohybovat mimo čas.
Jedině když se tohle naučíme, poznáme jeho opravdovou krásu.
Žádné komentáře:
Okomentovat