čtvrtek 4. dubna 2013

"Jak se máš?"


Dobře.“ Opravdu! Nekecám, přísahám, konstatuju. Kdybych totiž z úst měla vypustit jediné špatné slovíčko, musela bych si nafackovat. Zaprvé proto, že si za negativní pocit můžu pouze já sama a zadruhé, že k tomu přeci v konečném důsledku nemám žádný důvod. Škoda, že nás to takhle nebere víc.

Zanalyzovala jsem, že dnes a denně jsou nosníky komunikace témata:
Co špatného se stalo (a samozřejmě to už neovlivníte nebo se vás to vůbec netýká) 
Co špatného by se mohlo jednou stát  (vašim blízkým)
Co špatného se málem kdysi stalo (samozřejmě vám)
Co kdo dělá špatně (nejoblíbenější verze, protože za každým problémem přeci vždycky stojí NĚKDO jiný)
Co je špatně (všechno)

TOHLE je špatně…

Jasně, ve svém životě musíme občas skákat přes kaluže, ale kolik lidí se v nich dokáže topit? Sami sobě přitom drží hlavu pod hladinou a odmítají se nadechnout. Proč? Protože je k tomu (nevědomky) vytrénovali doma, vycepovala společnost a sami už to vlastně jinak neumí.

Místo toho, abychom mysleli na to, co máme či bychom mohli reálně svým přičiněním mít, neustále přemíláme, co nemáme a bez vloženého úsilí mít nebudeme. Samozřejmě za to zase může NĚKDO jiný. Dovolili byste NĚKOMU jinému, cizímu, aby jen tak řídil vaše auto? Odvedl dítě do školy? Ale se svým vlastním životem to NĚKOMU neustále dovolujeme. 

Navrhuji malé cvičení. Zkuste každý den u snídaně, oběda a večeře myslet na to, co se vám podařilo, z čeho máte radost (z lidí kolem sebe, domácích mazlíčků, práce, událostí, věcí, přírody…). Klidně jen chvilku, ale nezapomeňte! Můžete si to i napsat na papírek. Já jej mám vyvěšený na lednici.  Nebojte se pousmát, uvědomit si, že v té záplavě šedi a negativního balastu máte svůj ostrůvek radosti. A on se časem rozroste v pořádný ostrov!  Jen se musíme snažit SAMI. SAMI pochopit, že svět kolem nás je jen odrazem toho, co skutečně nosíme v hlavě a srdci.

Nenechejte se utrápit. Hledejte řešení, lepší pohled na věc a nad zbytečnostmi mávněte rukou. Žádná událost nemá pouze jedno východisko, na žádnou situaci neexistuje pouze jeden pohled a „důležitá témata“ ostatních vám mohou ležet na srdci tak, jako Eskymákovi kolekce plavek pro letní sezónu. Život nás prostě zkouší, jestli si dokážeme uvědomit, že jeho smyslem je prožívat radost. Zavřete oči a hledejte ji uvnitř sebe.




čtvrtek 7. února 2013

Připravit. Pozóóór. Svatba


„Holky, až se budete jednou vdávat, musí to být ve školní rok! Abych mohla nechat upéct zákusky ve škole,“ vštěpovala nám maminka do hlavy už zhruba 6 let. A ten okamžik právě nastal. Jsem zasnoubená a budeme se s přítelem brát.
„Máme novinku,“ využila jsem chvíle, kdy maminka ležela na gauči a nenápadně se přiblížila se zásnubním prstýnkem k jejímu oku. Za chvíli nebylo suché. Stejně jako čelo mého drahého, který s rudou růží žádal rodiče o mou ruku. Z emocemi nabité atmosféry nás ale po chvilce probrala mámina ryze praktická poznámka: „Musíme ještě vymalovat!“
Je začátek února. Vzhledem k základnímu požadavku byl termín obřadu stanoven na druhou sobotu v září. Na tu první by totiž prázdninami rozevlátí učni napéct cukroví nestihli. I když se zdá, že je na vše dost času a mám vlastně vše vymyšleno, jsou momenty, kdy se mi odstín vlasů hrůzou svým tónem přibližuje k barvě svatebních šatů.
Třeba tehdy, když náhodou v práci zjistíte, že má být ve stejný den na malé vesnici, kde je k dispozici jen jeden rozumný prostor na hostinu, ještě jedna svatba. Rezervovat jsem ho běžela hned, jak mi autobus odpoledne otevřel na zastávce dveře. A celou cestu přemýšlela, jestli mám ještě skočit domů pro obálku, nebo něco ostřejšího, kdyby bylo potřeba u pronajímatele probudit o naši veselku větší zájem. Naštěstí to dopadlo dobře. Salonek je náš! Druhá nevěsta promine, ale musí škemrat někde jinde.
Po této aféře jsem byla obratem zamluvit raději ještě i kostel.
Co však zamluvit nemůžu, je počasí. Neustále sice všichni trousí mantru: „Nebude pršet, nebude pršet…“ Ale pokud bude, už se vidím, jak na svatebních fotografiích za sebou vláčím bahnitým chodníčkem v parku zdobenou vlečku.
Šaty jsou kapitola sama o sobě. Půjčení v salonu vyjde cca na měsíční plat, a když už mě přiotrávená paní do nějakých zašněrovala, vypadala jsem buď jako cukrová vata, oškubaná pouťová růže nebo divoženka. Tak jsem si je nakonec navrhla sama, vyčenichala šikovnou švadlenu a vložila v ni plnou důvěru při tvorbě nejdůležitějšího oděvu svého života.
Zamluvila jsem i kadeřnici, fotografku, svědkyni, kamarádky na výpomoc a sestavila speciální tým s názvem Svatební komando. Pravděpodobně nás čeká ještě boj o hudbu. Starší osazenstvo si přeje živou, ale mně se při představě na typické oslavové duo Relax dělá mírně nevolno… Nic proti elektrickým varhánkám a Mašince, ale svatební veselí si představuju trochu jinak.
„Hlavně si to užij,“ říká mi u čaje sestřenice, která se vdávala před pěti lety. „Já ještě večer před svatbou dělala papírové růže, ale jak jsem ráno vstala, nesáhla jsem na nic. Sice to párkrát trochu organizačně zaskřípalo, ale byl to jeden z nejúžasnějších dnů života.“
Děkuji za radu a už se moc těším, až se k onomu dni S přes povinnosti, plány a útrapy dopracuju. Hlavně kvůli NĚMUNÁM… Až se ukážu v oněch bílých šatech a se sluncem v zádech, nebo deštníkem v ruce budeme odcházet od oltáře s prvním manželským polibkem na rtech. Možná je to pro mnohé dnes přežitek, zásah do svobody či kdo ví co ještě. Pro nás je to přirozená věc. Svobodu jsme doplnili o důvěru a celý svůj život o radost z toho druhého. Našli jsme v sobě kus štěstí a chceme si ho společně nést po zbytek svého života.