Umíte skutečně žít?

Když jsem dnes posouvala ručičku u hodin, začala jsem přemýšlet nad tím, co znamená čas. Jaká je jeho hodnota a smysl? Proč mu vlastně bezmezně podřizujeme své životy?

Čekáme, až bijící hodiny oznámí poledne, abychom mohli jít na oběd, nadáváme, když nám jen o minutu ujede autobus, počítáme vteřiny, abychom na Silvestra otevřeli lahev, netrpělivě čekáme, až nám bude osmnáct, abychom mohli začít řídit auto, až bude srpen a pojedeme na dovolenou, úterý, protože už budeme mít po zkoušce… A ve všech těch vteřinách, minutách, dnech, měsících a letech nám uniká přítomnost. A s ní náš skutečný život.

Neustále řešíme, co kdy bylo, pospícháme za tím, co teprve bude a přemýšlíme nad tím, co jak mohlo a mělo být. Hodinové ručičky jsou vězeňskou mříží, za kterou stojí naše srdce. Nemůže být svobodné, dokud nepochopíme, že jejich tikání je prázdné a nenaučíme se žít pro každý moment naší existence.

Hodiny ani kalendář nejsou výmyslem přírody. Nejsou přirozené. Přirozené jsou biorytmy, úkazy, objevující se v určitou dobu. Čas je měřítkem člověka. Společně jsme se domluvili, že v tenhle moment je stav, který nazýváme neděle 28. října 2012, 20 hodin 5 minut a 38 vteřin. Všemu ostatnímu je to úplně jedno. Zvířatům, květinám, vodě, obloze, Zemi i vesmíru.

Uměním života není vše stihnout ve správnou dobu. Uměním života je naučit se pohybovat mimo čas. Jedině když se tohle naučíme, poznáme jeho opravdovou krásu.

Náš zákazník, náš kapitál. Náš zaměstnanec, náš mazel

Kéž by si toto jednoduché pravidlo vzali k srdci ti, kteří vlastní vinou hořekují nad prázdným firemním měšcem a (v duchu) spílají konkurenci i nešťastnému osudu. Musí počítat s tím, že když nás rodiče naučili mluvit a Bůh, některým více, dalším méně, daroval schopnost uvažovat, budeme svůj názor na jejich produkty trousit vesele po světě. Ať už bude jejich slečna na plakátu sebeodhalenější, problematické partie služeb a kvality dmoucími silikony totiž nezakryje.

Silná vrstva reklamního make-upu má sice moc dát nějakému tomu vřídku na první pohled zaniknout. Ale z šeredné báby sebelepšíma šminkama Miss World neudělá. Leda, že byste ji celou přeoperovali a to už jsme někde jinde.

Přemýšlím nad tím třeba při placení v restauraci číšníkovi, který před chvílí asi dostal transfuzi 100procentní citrónové šťávy, když vyhazuju nepoživatelný, seč „čerstvý dalamánek z naší pekárny“, chodím reklamovat kvalitní zimní obuv obsahující v setu jako bonus i vlastní mikrobazének…

„Už nikdy více!“

Přemýšlím nad tím, když mě obsluhuje příjemná prodavačka, která jenom nepodává nebo nepostává s mobilem v ruce, když dostanu v cukrárně větší kopeček zmrzliny než velí česká norma, řidič v autobusu mi popřeje krásný den.

„Tak zase nashledanou!“

Spokojený i nespokojený zákazník o své zkušenosti mluví. Tím mluví za nás a hluboce promlouvá do položky příjem. Společně se zaměstnanci. Ti, pokud nejsou sami dobře motivovaní a vedením společnosti vhodně stimulovaní, proč by pro ně měla práce znamenat něco víc, než osm hodin které prostě pro těch pár korun od pondělí do pátku nějak přetrpí. Proč by měli pracovat lépe. Nebo vlastně alespoň dobře. Od lidí bez chuti nikdy nemůžeme čekat michelinské menu. Leda to, že nám to pěkně osolí…

Tak se o zaměstnance pěkně starejme. Že pak podají lepší výkon, což jde ruku v ruce s výkonem firmy, je jasná věc! Vždyť „šikovní mazlíčci“ vždycky přitahují pozornost.

Holt to ale bude něco stát. Třeba nějaké peníze, ale určitě čas a pozitivní přístup. Má ho management dostatek?