Mozek v informačním kompostu

 „Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá: Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami!“ nabádal už na počátku 17. století Jan Amos Komenský. Jak dnešní, jak aktuální! Dle mého názoru je totiž jedním z axiomů soudobé společnosti dezinformovanost.

Blábol, když jsme obklopeni informačními technologiemi? Můžeme sledovat na vlastní oči on-line přenos královské svatby, státního pohřbu i hon na zabijáka? Vidět emoce lidí po tsunami, bouračce autobusu i státním převratu? Ano. A právě proto.

Co z toho, co sami víte, jste se vlastně naučili sami? Kolik z informací, které jste dnes vstřebali, byly zprávy pro vás skutečně přínosné, zajímavé a ne zbytečný balast? Od aktivního čtení knížek, které zaujaly obsahem či autorem, přemýšlení, pozorování, jsme se přesunuli k pasivnímu přihnojování se informačním kompostem. Jenže tenhle kompost má špatné složení, je prolezlý hnilobou a hlídá jej hejno dotěrných much.

Je důležité si uvědomit, že s množstvím informací, které se na nás valí, se valí i spousta chyb. Ať už v obsahu či samotném tématu, které přes gatekeepera prolezlo ven. Po každodenní kalorické bombě, zkonzumované při brouzdání servery, čtení novin, časopisů, poslechu rádia i televizního zpravodajství, je náš mozek sice nasycen, ale tyto informační kalorie jsou prázdné. Z jejich hodnoty jste schopni vyžít maximálně do druhého dne. A o to jde. Musí vás znovu někdo nakrmit.

Znáte libovolnou pranostiku? Byť se vám může zdát směšná, je to svědek vnímavosti a citlivosti našich předků, kterou měli ke svému přímému a přirozenému okolí. A co dnes? Jste schopní ještě věřit tomu, co sami zjistíte, cítíte? Nepotřebujete k tomu mít potvrzení třetí strany?

Nechci rozhodně hanit práci novinářů, vědců či PR manažerů, ale je potřeba si uvědomit, že pokud vnímáme svět přes hledáček jejich objektivu, ztrácíme schopnost a vzdáváme se možnosti vidět jej svýma očima.

Tak už mě zavřete a jděte raději ven…

Homo extremis

I základní pilíř Maslowovy pyramidy deklaruje, že bez fyziologických potřeb se člověk rozvíjet nemůže. Musíme se smířit s tím, že pro svůj život potřebujeme dýchat, spát, hýbat se, využívat pohlavních orgánů, pít a jíst. Jak moc jsme potom ještě lidmi, když se proti přirozenosti snažíme bojovat?

Z homo sapiens se vyvinul homo extremis. Dýcháme přes filtry tabákových výrobků, spánek nahrazujeme energií vecpanou do plechovky. Obyčejný pohyb už je taky nuda, takže se zavřeme do kutlochu s Orbitrekem, všemožně se snažíme překonávat světové rekordy a když nás nebaví ani jedno, tak si na ten sport alespoň vsadíme.

Při čtení magazínů by se zdálo, že kdo nesouloží jak o život, nežije – v kontrastu s pohlavní čistotou proklamovanou mnoha náboženstvími. Věta: „Jdem se napít!“ už také dostává nový rozměr. A jídlo? V současnosti velký kámen úrazu. Čtvrtina Američanů je na dietě, tři čtvrtiny trpí nadváhou nebo obezitou. Jak můžeme fungovat dobře psychicky, když tělo, domov ducha, systematicky týráme? Co může za to, že se již neumíme ovládat?

Začíná se zdát, že jsme vložili mezi slova normální a nuda rovnítko. Co není přehnané, uniká naší pozornosti. Protože nás na to nikdo neupozorní. A se zvyšujícím se počtem informací o unikátních případech se z nich stává prostý průměr. Model pro davy, který se splašenými informačními technologiemi šíří planetou.

Ubavíme se k smrti, jak napsal Postman? Pokud necháme ziskuchtivé trhovce překřičet hlas přirozeného rozumu, nic jiného nezbývá. O svůj život přijdeme stejně jako ryba konzumující žížalu na háčku. S radostí ze skvělého, avšak fatálního zážitku. Jen s tím rozdílem, že ostrý háček v puse nepovažujeme za cestu ke smutnému konci, ale příležitost, jak se stát v houfu průměrných šupináčů exkluzivnějším jedincem.