„Mám práci. Mám
partnera. Mám dům. Mám auto. Mám dítě. Mám iPad. Mám vysokou školu. Mám nové
hodinky.“ Spoustu času ve svém životě trávíme honbou za něčím, co chceme
ovládat. Zvládáme pak ale sami sebe?
Žijeme ve světě, který
funguje na principu vlastnictví. Ovládáme a jsme ovládáni. Posuzujeme se podle
toho, co máme. Místo toho jací jsme. A právě tehdy když do svého života pouštíme myšlenku o majetku,
přicházíme o něj. Pokud přistoupíme na názor, že je důležité vlastnit věci,
začnou ony ve skutečnosti vlastnit nás. Proč jsme přistoupili na hru, že když
chceme být někdo, musíme mít něco?
Stejné je to i v souvislosti k lidem. „Mám přítele. Mám manželku. Mám dceru.“ Skutečně? Proč si
myslíme, že člověka, ke kterému máme vztah, můžeme vlastnit? Otrokářský systém
odsuzujeme a přitom každodenně na ostatní uplatňujeme vlastnická práva. Jsme naštvaní,
když se druhý odváží projevit vlastní postoj, vyčítáme mu, když neakceptuje na
naše pravidla. Proč by měl? Vždyť víme, jak jsme vytočení, když to samé někdo
zkouší na nás. Proč nemůžeme pochopit, že vztah dokáže správně fungovat pouze
na principu partnerství? Uvědomění si, že přes společné prožitky jsme každý
jedinečnou bytostí?
Tak co vlastně ve svém
životě skutečně máme? Odpověď je
jednodušší, než by se mohlo zdát. Sami
sebe. Svou osobnost, kterou místo zušlechťování ochotně měníme za snůšku
krámů, titulů, rolí a věříme, že díky nim objevíme její podstatu. Jaký nesmysl.
Co nám brání pochopit, že ty největší poklady nosíme v sobě?
