„Holky, až se budete jednou
vdávat, musí to být ve školní rok! Abych mohla nechat upéct zákusky ve škole,“
vštěpovala nám maminka do hlavy už zhruba 6 let. A ten okamžik právě nastal.
Jsem zasnoubená a budeme se s přítelem brát.
„Máme novinku,“ využila jsem
chvíle, kdy maminka ležela na gauči a nenápadně se přiblížila se zásnubním
prstýnkem k jejímu oku. Za chvíli nebylo suché. Stejně jako čelo mého
drahého, který s rudou růží žádal rodiče o mou ruku. Z emocemi nabité
atmosféry nás ale po chvilce probrala mámina ryze praktická poznámka: „Musíme ještě
vymalovat!“
Je začátek února. Vzhledem k základnímu
požadavku byl termín obřadu stanoven na druhou sobotu v září. Na tu první
by totiž prázdninami rozevlátí učni napéct cukroví nestihli. I když se zdá, že
je na vše dost času a mám vlastně vše vymyšleno, jsou momenty, kdy se mi odstín
vlasů hrůzou svým tónem přibližuje k barvě svatebních šatů.
Třeba tehdy, když náhodou v práci
zjistíte, že má být ve stejný den na malé vesnici, kde je k dispozici jen
jeden rozumný prostor na hostinu, ještě jedna svatba. Rezervovat jsem ho běžela
hned, jak mi autobus odpoledne otevřel na zastávce dveře. A celou cestu přemýšlela,
jestli mám ještě skočit domů pro obálku, nebo něco ostřejšího, kdyby bylo
potřeba u pronajímatele probudit o naši veselku větší zájem. Naštěstí to
dopadlo dobře. Salonek je náš! Druhá nevěsta promine, ale musí škemrat někde
jinde.
Po této aféře jsem byla obratem
zamluvit raději ještě i kostel.
Co však zamluvit nemůžu, je
počasí. Neustále sice všichni trousí mantru: „Nebude pršet, nebude pršet…“ Ale
pokud bude, už se vidím, jak na svatebních fotografiích za sebou vláčím
bahnitým chodníčkem v parku zdobenou vlečku.
Šaty jsou kapitola sama o sobě.
Půjčení v salonu vyjde cca na měsíční plat, a když už mě přiotrávená paní
do nějakých zašněrovala, vypadala jsem buď jako cukrová vata, oškubaná pouťová
růže nebo divoženka. Tak jsem si je nakonec navrhla sama, vyčenichala šikovnou
švadlenu a vložila v ni plnou důvěru při tvorbě nejdůležitějšího oděvu
svého života.
Zamluvila jsem i kadeřnici,
fotografku, svědkyni, kamarádky na výpomoc a sestavila speciální tým s názvem
Svatební komando. Pravděpodobně nás čeká ještě boj o hudbu. Starší osazenstvo
si přeje živou, ale mně se při představě na typické oslavové duo Relax dělá
mírně nevolno… Nic proti elektrickým varhánkám a Mašince, ale svatební veselí
si představuju trochu jinak.
„Hlavně si to užij,“ říká mi u
čaje sestřenice, která se vdávala před pěti lety. „Já ještě večer před svatbou
dělala papírové růže, ale jak jsem ráno vstala, nesáhla jsem na nic. Sice to párkrát
trochu organizačně zaskřípalo, ale byl to jeden z nejúžasnějších dnů
života.“
Děkuji za radu a už se moc těším,
až se k onomu dni S přes povinnosti, plány a útrapy dopracuju. Hlavně
kvůli NĚMU… NÁM… Až se ukážu v oněch bílých šatech a se sluncem v zádech,
nebo deštníkem v ruce budeme odcházet od oltáře s prvním manželským
polibkem na rtech. Možná je to pro mnohé dnes přežitek, zásah do svobody či kdo
ví co ještě. Pro nás je to přirozená věc. Svobodu jsme doplnili o důvěru a celý
svůj život o radost z toho druhého. Našli jsme v sobě kus štěstí a chceme
si ho společně nést po zbytek svého života.
